Hraběnka Karla Mornstein-Zierotin: Dřív jsem si v lese zpívala, dnes chodím a pláču

02.10.2019

Ty slzy vás nesmí zmást, sympatická energická hraběnka Karle Mornstein-Zierotin boj o rodinné lesy v okolí zámku Bludov nedaleko Šumperka nikdy nevzdá. "Ještě nevím jak, doopravdy to totiž neví nikdo, ale nakonec lesy zachráníme," říká odhodlaně vystudovaná historička. "Zatímco k zámku jsem si vztah budovala postupně, do lesů jsem se zamilovala hned, hluboce a osudově."

Lesy mají na panství Žerotínů výměru 250 ha. "To není ani moc, ani málo. Ideální výměra na to, aby si člověk mohl s lesy hrát, pečovat o ně, dobře hospodařit. Ale to, co se děje dnes, kůrovec, sucho... To se zdá být nad naše síly. Když říkám, že dřív jsem si v lese zpívala a dnes z lesa chodím s pláčem, tak opravdu nepřeháním."

Český a moravský šlechtický rod Žerotínů, jehož je paní Karla pokračovatelkou, odvozuje svůj původ od Bluda z Bludova, který působil jako markraběcí purkrabí v Přerově. Bludov naleznete čtyři kilometry jihozápadně od města Šumperk. Ještě nedávno to z něho bylo jen pár kroků do zdravého vitálního lesa. To už ale bohužel vzhledem k postupující kůrovcové kalamitě a suchu neplatí. "Tam, kde byl před třemi lety hustý les, jsou dnes holiny. Tady na Moravě se mordujeme s kůrovcovou kalamitou dlouhé čtyři roky. Dokonce jsem slyšela i názory jako - "No jo, vy Moraváci, vy máte na všechno dost času. Zaspali jste a kůrovec se vám rozšířil." Nedávno se mi autor tohoto výroku omluvil, když momentálně vidí, jak strašlivou rychlostí se kůrovec rozšířil třeba na Vysočině nebo nově vtrhnul i do Krkonoš."

Dají se pocity, se kterými se vracíte z lesa popsat?

Nejvýstižnější jsou smutek a zmar. Práce v lese byla dřív to nejúžasnější, co mě kdy potkalo. Jsem sice vystudovaný historik a vždy s nadsázkou říkám, že jsem vlastně kastelán, uvaděč, lesník, myslivec a zemědělec v jedné osobě. Práce v lese mě vždy bavila nejvíc..... Bylo to něco naprosto úžasného, když se nám povedlo vysadit stromky a ony rostly rychle. Mívali jsme paseky jako víno, různorodý les... Hospodařili jsme v souladu s přírodou, pracovali s koňmi, kladli velký důraz na přirozené omlazení, postupně budovali víceúrovňový les. Byla jsem na to nesmírně pyšná a říkala si, že krásnější povolání jsem ani nemohla mít. A teď... Před pár týdny jsme poprvé pustili do lesa těžkou techniku, protože jsme lidsky už nezvládali kůrovcovou kalamitu. Co vysadíme, to uschne. Ze stovek sazenic, které jsme vysadili na minulý rok, se neujala ani jedna. A tak zkoušíme, co bude fungovat, co by mohlo být řešením. Snažíme se vysazovat na jaro, na podzim, ožnout, neožínat, aby tráva sazenice pomohla zastínit. Pěstujeme si vlastní sazenice ve školkách, a přesto se neujme 99,9 % z nich. Dřív, když se nechytilo deset procent, říkala jsem si, že jsme asi udělali někde chybu... Zalévat je nesmysl, lesy nezalijete - pomůže jen vytrvalý déšť, naše lesy stojí na pískovci a ten vláhu jen stěží vstřebává. A mohla bych pokračovat, usychají i modříny, které něco vydrží, borovice, jmelí trápí stromy v zámeckém parku... Nevíme, kam dřív skočit, bojujeme s pocity naprostého zmaru, ale víme jistě, že vzdát to nesmíme.

O ekonomickém dopadu ani nemluvě.

Přesně tak. Věděli jsme, že to přijde, báli jsme se kůrovce a čtyři roky s ním již bojujeme. Někdo může říct, že když jsme měli zisky, měli jsme se na ztrátu připravit. Však ano. Vždyť já první tři roky neplakala. Ale každý podnik, když krachuje, můžete držet nad vodou jen určitou dobu. Jak dlouho takto můžeme fungovat? Menší vlastníci jsou na tom ještě nepoměrně hůř, z lesů nemají prakticky nic, péči o ně všichni dotujeme. Už roky netěžíme, jen zpracováváme kůrovce a nahodilou těžbu. Cena dříví na trhu je téměř pod výrobními náklady. Ze zákona musíme (a samozřejmě chceme) zalesňovat holiny, ale chybí k tomu prostředky i síly. Za pár let se karta obrátí a dřevo bude pro změnu chybět.

Jaké máte zkušenosti s reakcí veřejnosti? Lidé leckde často obviňují lesníky z kácení ještě zelených stromů a jen těžko si dají vysvětlit, že jsou již napadené kůrovcem.

S tímhle já problém nemám. Vždy jsem byla vnímaná jako vlastník, který si les opečovává. Místní lidé prožívají katastrofu se mnou. Myslím, že hodně pomohla osvěta. Párkrát jsem se ale setkala se zlobnou reakcí návštěvníků lesa, kteří se rozčilovali, proč jsme s technikou v lese o víkendu nebo později odpoledne, když oni přišli na procházku nebo si vyjeli na výlet na kole. Neuvědomují si, že pracuji se svými lidmi ve svém lese... To je neúcta, která mě dokáže zdvihnout ze židle. Naštěstí přibývají reakce lidí ve smyslu, že si uvědomují, jaká je v lese katastrofa, že nám drží palce a že jsou s námi. To je milé. Zároveň doufám, že si co nejvíc lidí zachová zdravý selský rozum a nepřijme rádoby zelené názory, že kácím ptáčkům domovy nebo že bych měla nechat les kůrovci napospas, že si příroda poradí sama. Můj les je jako moje dítě, jakkoliv to zní jako klišé... Musím a chci se o něj starat, navázat na práci předků a odevzdat ho potomkům minimálně v takovém stavu, v jakém jsem ho převzala a ideálně ještě lepším. Možná je troufalé myslet si, že se mi to přes to všechno podaří, ale já se nevzdám. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale stačily první žně, první procházka v lese a věděla jsem, že tohle je přesně to, co chci do konce života dělat.

Máte jakýkoliv nápad, co by mohlo v současné situaci pomoct?

Když to všechno začalo, rozhodla jsem se chodit do lesa každý den, abych lépe pochopila, co les potřebuje. Tím chci říct, že potřebujeme názory a odbornost lidí, kteří opravdu s lesem žijí a věnují se mu. A nikoliv těch, kteří žijí někde ve městě a dostanou se do lesa jednou za čtrnáct dnů. Ti by měli jít radši zachraňovat velryby, jak trefně říká můj bratranec Richard Podstatzký Thornsern, protože to je snazší než se denně věnovat lesu. Zároveň je jasné, že to nepůjde bez peněz, protože na to, co se děje, žádné peníze ze soukromé nebo obecní kapsy nestačí. Vláda uvolnila na pomoc nestátním vlastníkům lesů miliardu a půl pro letošek a začátek roku 2020. Chtělo by se říct, že je to směšná pomoc, když jen ztráty na výnosech a z předčasného smýcení lesních porostů Ministerstvo zemědělství oficiálně odhadlo na 34 miliard. Žádná pomoc není směšná, ale tahle je výrazně nedostatečná. Kdybych měla jmenovat všechno, co je potřeba v souvislostí s lesy změnit, byli bychom tady dlouho. Od legislativy, přes nesmyslná nařízení házející vlastníkům klacky pod nohy až po fakt, že první významnější pomoc ze strany státu přichází až čtyři roky po začátku kůrovcové kalamity a nikdo netuší, co bude dál.

Když jste si všude nasázeli smrky, tak teď nenaříkejte. To je další z četných prohlášení, kterými se hemží třeba sociální sítě. Co na to říct?

Když se podívám na záznamy z dob hospodaření mých prapředků, je jasné, že pracovali ve zcela jiných podmínkách, systém hospodaření v socialistických lesích, ten je na diplomovou práci... Souhrnně ale musí snad být každému soudnému člověku jasné, že pracujeme s tím, co jsme nevytvořili a není to tak, že bychom udělali chybu. Ačkoliv máte pravdu, komentáře některých lidí tomu moc nenasvědčují. Mrzí mě to a samozřejmě štve. Protože my vlastníci se o své lesy staráme, udržujeme všechny cesty, které veřejnost využívá - pro turisty, pro běžce, pro cyklisty, pro koně... a nemáme za to ani korunu. Jsem ráda, že do našich lesů lidé chodí, odpočívají tam a sportují, ale jen málokoho napadne, že ten les někomu patří. Někomu, kdo má ze zákona zodpovědnost za všechno, co se v tom lese děje. A to je další věc k diskusi a změnám - to, za co všechno vlastníci lesů nesou odpovědnost. Některá nařízení jsou až absurdní a jen nám ztěžují práci. Třeba při nakládání dřeva by měl jeden člověk hlídat, jestli se nepřimotal nějaký nepozorný houbař. Máte snad pocit, že by někdo lezl na stavbu domu, když tam pracuje bagr? Ne. Ale v lesích to nikdo neřeší a když se něco stane, pak věřte, že to podle nějakého paragrafu jde za vlastníkem.

Obnova lesa, sázení stromů. VIDEO.

Jsou dnes lesy nebezpečným místem?

Nerada bych šířila nějaké poplašné zprávy, ale je zjevné, že zdravý les vypadá jinak. Nestíháme těžit souše, kdykoliv více zafouká, mohou stromy padat. Rozhodně je v lesích mimořádná situace a chtěla bych apelovat na veřejnost, abychom to měli všichni na zřeteli. Třeba kolem turistických tras bych mohla své lidi posílat na kontrolu každý druhý den, jestli se něco nezměnilo a nehrozí pád stromu. To vůbec není v našich silách.

A může to po vás někdo chtít?

To je k další diskusi. Museli bychom na to mít prostředky a kapacity. Bylo by dobré uvědomit si, jak unikátní službu veřejnosti vlastníci lesů poskytují. Nikdo jiný nic takového společnosti nedává. Nejde jen o všechny benefity pro lidi, o kterých jsem už mluvila. Jde také o mnohem důležitější věci, například o vodu, protože bez lesů nebudeme vodu mít. Musíme to zvládnout a stát by nám měl mnohem výrazněji pomoct. Nabízí se řešení plošného příspěvku na hektar, jak to funguje třeba v Bavorsku, kdy za fixní částku stát vlastníkovi lesa jeho péči kompenzuje a vlastník má povinnosti spojené s péčí o les jasně dané. U nás, zdá se mi, jsou jen ty spousty povinností.

Věřila jste, po dlouhých měsících jednání a neustálých odkladech rozhodnutí, že vláda vlastníkům lesů finančně pomůže?

Říkala jsem si a stále říkám, že jestli někdo v jednáních může dosáhnout úspěchů, tak Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů - SVOL. I proto, že předsedou Komory soukromých lesů je můj bratranec, baron Richard Podstatzky Thorsern. A ten, když si vezme něco do hlavy, jde za tím s velkou rozhodností. Možná se to na první pohled nezdá, ale jsem stejná. Opravdu bych nechtěla, aby se jednou na Bludově provádělo na zámku a průvodce by říkal: "Za panování hraběnky Karly panství přišlo o všechny lesy, nechytily se duby ani modříny a kvůli nedostatku financí, protože les zbytek majetku zruinoval, spadlo severní křídlo. (úsměv)