Mykolog na téma HOUBY v budoucnosti. Co poroste v našich lesích?

Obecně zatím žádné mimořádné změny nepozoruji. Možná to, že vzhledem k celkové zdravotní situaci chodí více lidí do lesa. Velkou změnou, která ale není otázkou letošního roku, jsou vykácené lesy po kůrovcové kalamitě. Tam opravdu houby nejsou.

Byl byste tak hodný a přiblížil čtenářům svou práci? Jak vypadají Vaše pracovní dny, jak se to liší například právě v sezóně? Co se lidé často o Vašem povolání domnívají a není to pravda?

V Moravském zemském muzeu pracuje od roku 1967 houbařská poradna, kam si mohou houbaři donést k určení své sběry. Pokud tedy houby rostou, v pondělí a úterý, což jsou naše dny pro veřejnost, k nám chodí hodně houbařů se svými úlovky. Ale houbařské poradenství je pouze část naší práce. Kromě toho se věnujeme vědecké mykologické práci (Moravské zemské muzeum patří mezi výzkumné organizace), péči o náš mykologický herbář, popularizační činnosti, přednáškám pro školy i širokou veřejnost a dalším aktivitám.

Češi si ročně odnesou z lesů plody za miliardy korun (včetně hub, samozřejmě). V některých zemích kolem nás je to podobné, jinde však nad naší houbařskou vášní kroutí hlavou. Jak se nám to vlastně "stalo", že jsme houbařskou velmocí? Co to třeba při pohledu do historie ovlivnilo?

Ano, jsme známí jako velcí houbaři, ale zdaleka nejsme jediní a nejen slovanské národy sbírají houby. Houbaří vlastně celá střední Evropa, včetně Rakušanů a Němců, Italové, část Francouzů... Na druhé straně se dá říci, že na houbaření se naopak dívají divně zejména v západní Evropě (Velká Británie, Bretaň) a ve Skandinávii.

Výzkum hub u nás začíná v období života významného botanika a mykologa Filipa Maxmiliana Opize (1787‒1858), který spolupracoval s dalším významným mykologem - Augustem Carlem Josephem Cordou (1809‒1849). V té době došlo poprvé k systematickému sběru hub a ukládání do sbírek. Zejména Corda je dodnes uznávaným mykologem světového významu. Významnou knihou bylo také nádherné dílo Vincence Julia Krombholze (1782‒1842) "Naturgetreue Abbildungen und Beschreibungen der essbaren, schädlichen und verdächtigen Schwämme" (česky "Věrná vyobrazení a popisy jedlých, škodlivých a podezřelých hub"), které vyšlo v letech 1831-1846. Před 1. světovou válkou byl aktivní učitel Jan Bezděk (1866‒1915), který vydal v roce 1901 jako první popularizační knihu "Houby jedlé a jim podobné jedovaté" a uspořádal v roce 1910 první mykologický kurs u nás. Z mykologů, věnujícím se mikroskopickým houbám, byl významnou osobností profesor fytopatologie František Bubák (1866‒1925). Z mykologů studujících kloboukaté houby byl významnou postavou Josef Velenovský (1858‒1949), zejména svým obsáhlým dílem "České houby". Z hlediska popularizace hub je známou osobností František Smotlacha (1884‒1956), který zřídil v Praze v roce 1909 houbařskou poradnu a v roce 1919 začal vydávat časopis československých houbařů (který jako Mykologický sborník vychází do současnosti). Z dalších známých osobností je třeba zmínit např. Karla Cejpa (1900‒1979) a Alberta Piláta (1903‒1974); zejména druhý z nich je známý svými atlasy hub, které mnozí houbaři používají dodnes. Významných postav naší mykologie je, samozřejmě, daleko více (např. Eduard Baudyš, František Kotlaba, Richard Picbauer, Zdeněk Pouzar, František Šmarda), ale jejich podrobný přehled přesahuje rámec tohoto rozhovoru.

Lesy dnes ničí kůrovcová kalamita obrovských rozměrů a vlastníci lesy obnovují. Mění přitom dřevinnou skladbu na pestřejší. Jaké houby si jednou lidé odnesou ze smíšených lesů v košíku? Co bude podle vás typické pro nové porosty třeba za dvacet třicet let?

Kůrovcová kalamita výrazně ovlivnila houbaření u nás, protože v některých oblastech jsou smrkové porosty zcela zdevastované nebo už vykácené. Tam se, samozřejmě, houbařit nedá. Co poroste v obnovených porostech, závisí na skladbě dřevin. Pokud se budou vysazovat např. smíšené jehličnato-listnaté porosty, časem se opět objeví houby vázané na jehličnany, ale přibydou i druhy doprovázející listnaté dřeviny. To by mohlo houbaření zpestřit.

Také by nás zajímalo, kdo se dá do mladého porostu jít na houby? Dá se říct, kdy je les dostatečně vzrostlý na to, aby v něm začaly houby růst?

Některé mykorhizní druhy hub, vázané na své hostitelské dřeviny (např. hřibovité houby, holubinky, ryzce, lišky, lakovky, atd.), se objevují už i u semenáčků. Takže stanovit nějakou hranici odkdy se dají v mladém lese sbírat houby přesně nelze. Situaci navíc ovlivňují i klimatické podmínky, zdravotní stav dřevin a hospodářské zásahy.

Jaký nejrozšířenější omyl mezi houbaři se ne a ne a nedaří vymýtit (a přitom je třeba skutečně nebezpečný)?

Houbařských omylů je celá řada. Mezi nejnebezpečnější z nich, se kterými se setkáváme, patří např. názor, že všechny houby rostoucí na zahradě jsou jedlé, že jedlé jsou všechny houby, které příjemně chutnají nebo voní, případně "potvrzená" jedlost u plodnic okousaných různými živočichy. Ale největším nebezpečím pro houbaře je jejich vlastní nepozornost nebo lehkomyslnost. Sbírat by se měly jen houby, které houbař opravdu dobře zná a "netestovat" houby, které se jim z nějakého důvodu zdají jedlé. To je nejčastější příčina otrav houbami. Bohužel častým je i fakt, že houbař nějakou houbu sní a teprve pak se přijde zeptat, co je to vlastně za houbu. I když je to zcela nepochopitelné, tak s takovým dotazem přicházejí houbaři častěji, než bychom si mohli myslet.

Mohlo by vás zajímat: Jak přistupují nestátní vlastníci lesů k jejich obnově