Havěťologie: Bourovčík toulavý – chlupatí průvodčí a zkáza borových lesů

Když vám tento hmyz v dospělosti přistane na ruce, možná byste ho považovali za obyčejnou, neškodnou šedohnědou můru. Zdání ale klame. Bourovčík toulavý (Thaumetopoea pityocampa) sice nemá hrůzostrašná kusadla jako tesaříci, ale pro borové porosty – a nezřídka i pro zvědavé psy či lidi – znamená opravdovou pohromu. Zatímco kůrovec stromům nekompromisně přeruší tok živin pod kůrou, housenky bourovčíků je oslabí tím, že jim doslova sežerou "plíce" – jejich jehličí. A když se spojí síly těchto chlupatých jedlíků, dokážou zelené koruny borovic proměnit v prořídlá, smutná torza. Ale pěkně od začátku…

Námluvy a životní cyklus

Dospělí bourovčíci se objevují koncem léta. Jakožto noční motýli to nejsou zvířata, která byste běžně přes den potkali; poletují převážně pod rouškou tmy. Po krátkých námluvách naklade samička svá vajíčka – úhledně uspořádaná do stříbřitých, válečkovitých snůšek – přímo na borové jehlice.

Skutečné drama začíná v momentě, kdy se z vajíček vylíhnou drobné housenky. Ty se okamžitě pustí do práce. Namísto toho, aby každá žila sama za sebe, začnou vysoko v korunách stromů společně spřádat hustá pavučinová vlákna. Vytvoří si obrovský, nápadný společný vak (takzvané zimní hnízdo), ze kterého podnikají noční žravé výpravy za potravou. Jak housenky rostou, hnízdo se zvětšuje a postupně se plní svlečenými kůžemi a trusem. Na konci zimy nebo brzy na jaře pak nastane ten nejbizarnější moment: housenky opustí strom a vydají se po kmeni dolů ve slavných, dlouhých zástupech – "procesích". Doputují tak na vhodné místo, kde se zavrtají hluboko do půdy a zakuklí.

Život bourovčíka

Ačkoliv dospělý motýl vypadá velmi nenápadně – rozpětí křídel má zhruba tři centimetry a maskovací zbarvení –, larvální stádium budí oprávněný respekt. Housenky bourovčíka jsou hustě pokryté drobnými chloupky, které se pro ně stávají hlavní obrannou zbraní. Od třetího instaru totiž tyto chloupky obsahují silný toxin.

Nejsou to navíc žádní samotáři. Jejich společenský způsob života je naprosto fascinující. Při pohybu po větvích a následném jarním putování se spoléhají na feromony a jemná hedvábná vlákna, která za sebou nechávají. Pohybují se neustále v řadě, jedna za druhou, jako dokonale sehraní akrobaté.

Bourovčíkova kořist

Hlavním cílem jejich nájezdů jsou borové porosty, občas i cedry. Samotný žír (odborný termín pro okusování jehličí) strom sice okamžitě nezabije, ale způsobí mu obrovský fyziologický šok. Strom bez jehličí nedokáže plně fotosyntetizovat, ztrácí sílu a jeho přirozené obranné mechanismy kolabují.

Masivní přemnožení bourovčíků tak funguje jako pozvánka na hostinu pro další škůdce. Oslabená borovice, která přežije "holožír" (úplné sežrání jehličí), už nemá dostatek vitality a pryskyřice na to, aby se ubránila následnému dorážení obávaného kůrovce nebo invazi dřevokazných hub, obzvlášť v období sucha.

Jak poznáte napadený strom?

Na rozdíl od kůrovce nebo tesaříka, kteří se skrývají pod kůrou, je přítomnost bourovčíka vidět z dálky, a to zejména v zimě. Koruny napadených borovic působí ohlodaně, ale hlavně na jejich větvích spatříte nepřehlédnutelné, velké bílé pavučinové vaky. Vypadají jako obrovské chuchvalce cukrové vaty, které v korunách někdo zapomněl.

Pokud byste se k hnízdu přiblížili (což se důrazně nedoporučuje), zjistíte, že je tento zámotek doslova napěchovaný hemžícími se chlupatými housenkami. Na jaře pak napadení prozradí typické, někdy i několikametrové "vláčky" housenek kráčejících po lesních cestách nebo na zahradách.

Víte, že:

• Jedovaté harpuny: Toxické chloupky housenek se při ohrožení uvolňují do vzduchu a způsobují lidem i zvídavým psům těžké alergie, otoky a nekrózy.
• Solární hnízda: Nápadné pavučinové zámotky v korunách fungují jako skleníky. Zadržují sluneční teplo, díky kterému mohou housenky růst i během mrazivé zimy.
• Nekonečný pochod: Housenky na jaře putují ve "vláčcích" a slepě následují tu před sebou. V jednom slavném experimentu je vědci zapojili do kruhu, ve kterém pochodovaly celých sedm dní.