Jaké houby rostou v jakých lesích? Průvodce podle dřevin, typu lesa a nadmořské výšky

Když se řekne "houby v lese", většina houbařů si vybaví především hřiby, bedly, lišky nebo růžovky. Zkušenější houbař ale ví, že úspěch při hledání hub často začíná ještě před vstupem do lesa: Jaké stromy v něm rostou? Jaká je půda? Je les suchý, nebo vlhký? A v jaké nadmořské výšce se nachází?

Jednotlivé druhy hub totiž nejsou v lese rozmístěny náhodně. Mnohé jsou úzce spojené s konkrétními dřevinami, s nimiž vytvářejí mykorhizní vztahy. Jiné dávají přednost určitému typu půdy, množství mrtvého dřeva nebo specifickému mikroklimatu.

Následující přehled ukazuje, kde má smysl hledat nejznámější české druhy hub podle složení lesa a nadmořské výšky.

Nejdůležitější pravidlo: dívejte se nejprve na stromy

Pro houbaře je druhová skladba lesa často důležitější než samotná nadmořská výška.

Například pokud hledáte houby spojené s bukem, může být vhodný bukový les ve výšce 500 m stejně zajímavý jako podobný les o několik set metrů výše. Naopak smrkový les v nížině může mít úplně jiné houby než smrčina v horách.

Mezi nejdůležitější dřeviny z tohoto pohledu patří smrk, borovice, buk, dub, bříza, osika a další topoly nebo vrby.

Smrk je spojený s řadou hřibovitých hub, ryzců, holubinek a dalších druhů. Borovice hostí například některé druhy hřibů, klouzky a ryzce. Buk je důležitým partnerem pro hřibovité houby, holubinky a ryzce, podobně jako dub. Bříza je typická především pro různé druhy kozáků. Osika a další topoly jsou také spojovány s některými druhy kozáků a dalšími houbami. Vrby pak najdeme především ve vlhčích stanovištích a v jejich okolí se vyskytují houby vázané na vlhčí půdy i druhy rostoucí na dřevě.

Proto může být při hledání hub velmi užitečné položit si otázku:

"S jakým stromem může být tahle houba spojená?"

Smrkové lesy

Smrčiny patří mezi klasická místa českých houbařů. Přirozené smrčiny jsou typické především pro vyšší polohy, ale smrk byl po staletí vysazován i mimo svůj přirozený areál. Proto dnes najdeme smrkové porosty prakticky od podhůří až po horské oblasti.

Ve smrčinách můžeme najít například hřib smrkový, lišku obecnou, ryzec smrkový, různé holubinky, muchomůrku růžovku, některé druhy klouzků a dalších hřibovitých hub.

Smrkové porosty mohou být velmi bohaté na houby, ale hodně záleží na jejich věku, vlhkosti a typu půdy. Hustá mladá smrčina s malým množstvím světla může být z hlediska houbaře podstatně méně zajímavá než starší, světlejší porost.

Kde je hledat? Orientačně v nadmořské výšce 500–900 m n. m. najdeme velmi časté vhodné podmínky v podhorských oblastech. Ve výšce 900–1 300 m n. m. jsou typické horské smrčiny; druhová skladba hub se postupně mění s rostoucí nadmořskou výškou.

V nižších polohách se může jednat o člověkem vysazené smrkové porosty, které mají jiné ekologické podmínky než přirozené horské smrčiny.

Bukové lesy

Bukové a smíšené bukové lesy jsou typické především pro střední a vyšší polohy. Pro houbaře mohou být velmi zajímavé, i když na první pohled působí někdy "prázdněji" než smrčina.

Pod buky najdeme například hřib dubový a další hřibovité druhy, různé holubinky, ryzce, muchomůrku růžovku, muchomůrku červenou a řadu méně známých druhů mykorhizních hub.

Bukové lesy často vytvářejí poměrně hustý opad listí. Houby mohou vyrůstat přímo z něj nebo v jeho okolí a některé druhy je proto obtížnější objevit.

Orientační nadmořská výška je nejčastěji přibližně 300–800 m n. m. V příznivých podmínkách však buk vystupuje i výrazně výše.

Dubové lesy a teplejší nížiny

Dubové lesy jsou typické pro teplejší oblasti, nížiny a pahorkatiny. V porovnání s horskými smrčinami zde najdeme poněkud jiné společenstvo hub.

V dubových porostech lze hledat například různé druhy hřibů, hřib dubový, některé druhy kozáků, holubinky, muchomůrky, bedly a další druhy.

Dub je navíc důležitý mykorhizní partner pro velké množství druhů hub. Staré dubové porosty s dobře vyvinutou půdou a dostatkem mrtvého dřeva mohou být biologicky mimořádně bohaté.

Orientační nadmořská výška je nejčastěji 150–500 m n. m. Dub však samozřejmě najdeme i ve vyšších polohách, zejména na teplých a vhodně orientovaných stanovištích.

Borové lesy

Borové lesy se často vyskytují na sušších, písčitých nebo chudších půdách. Typické jsou například pro některé oblasti jižních Čech, Polabí nebo písčité oblasti.

S borovicí jsou spojeny například hřib borový, různé druhy klouzků, některé ryzce, různé druhy holubinek a další mykorhizní houby.

Velmi důležitá je zde půda. Borový les na suchém písku může mít úplně jiné houby než vlhčí borový porost.

Orientační nadmořská výška je přibližně 200–700 m n. m. Borovice však může růst i výrazně výše.

Březové porosty – ráj kozáků

Bříza je pro houbaře mimořádně zajímavý strom. Pokud narazíte na skupinu bříz, vyplatí se jejich okolí důkladně prohlédnout.

Typickými druhy jsou zejména kozák březový, další druhy kozáků, některé ryzce a různé holubinky.

Kozáci jsou obecně velmi dobrým příkladem toho, jak může být houba spojena s konkrétní dřevinou.

Bříza navíc často osidluje okraje lesa, paseky, mladé porosty nebo narušená stanoviště. Proto není nutné hledat ji pouze v klasickém vzrostlém lese.

Osikové a topolové porosty

Pod osikami, topoly a příbuznými dřevinami lze nalézt několik zajímavých druhů kozáků a dalších hub.

Za pozornost stojí zejména některé druhy kozáků, houby rostoucí v mykorhize s topoly a osikami a druhy rozkládající jejich dřevo.

U některých hub je právě rozpoznání konkrétního druhu hostitelského stromu důležitým vodítkem k jejich nalezení.

Smíšené lesy – často nejlepší volba

Pro běžného houbaře bývají velmi zajímavé smíšené lesy, například smrk + buk, smrk + borovice, dub + buk, dub + borovice nebo buk + jedle + smrk.

Důvod je jednoduchý: více druhů stromů znamená potenciálně více mykorhizních partnerů a pestřejší podmínky.

Ve smíšeném lese proto můžeme během jedné procházky narazit na několik ekologicky odlišných druhů hub.

Zároveň je důležitá struktura lesa. Starší, světlejší porost s různě starými stromy, mechem, trávou a mrtvým dřevem bývá z hlediska biodiverzity zajímavější než stejnověká hustá plantáž.

Louky, okraje lesa a paseky

Houby nejsou pouze záležitostí hlubokého lesa.

Na okrajích lesa, loukách, pastvinách a pasekách se můžeme setkat například s bedlami, žampiony, pýchavkami, některými hnojníky, různými druhy voskovek a dalšími druhy rostoucími mimo zapojený les.

Okraje lesa mají navíc často více světla a jinou vegetaci než samotný les. Po deštích proto mohou být velmi zajímavé.

Vlhké lesy, údolí a okolí potoků

Vlhkost je jedním z nejdůležitějších faktorů ovlivňujících růst hub.

V okolí potoků, pramenišť, rybníků, vlhkých údolí a podmáčených lesů se často setkáme s druhy, které by v suchém borovém lese hledal jen málokdo.

Důležité je ale rozlišovat vlhkost vzduchu a půdy. Po dlouhém suchu nemusí být ani vlhčí les automaticky plný hub. Naopak po vydatných deštích mohou houby rychle nastoupit.

Co se mění s nadmořskou výškou?

Nadmořská výška ovlivňuje houby především nepřímo. S její změnou se mění například průměrná teplota, délka vegetační sezóny, množství srážek, sněhová pokrývka, vlhkost, půdní podmínky a druhová skladba stromů.

Zjednodušeně lze české lesy rozdělit do několika výškových pásem:

150–300 m n. m. – nížiny, dub, habr, borovice; hřibovité houby, holubinky, bedly.

300–500 m n. m. – dub, buk, borovice, smíšené lesy; hřiby, kozáci, holubinky, ryzce.

500–800 m n. m. – buk, smrk, jedle, smíšené lesy; hřiby, ryzce, holubinky, růžovky.

800–1 100 m n. m. – převaha smrku, horské lesy; smrkové druhy, ryzce, holubinky.

1 100–1 300+ m n. m. – horské smrčiny a kleč; méně druhů, specializovaná horská společenstva.

Tabulka je pouze orientační. Výskyt konkrétní houby může být výrazně posunutý podle regionu, expozice svahu, půdy a aktuálního počasí.

Jak hledat houby podle stromů

Pro praktického houbaře je možná užitečnější než samotná nadmořská výška tento jednoduchý "klíč".

Vidím smrk – prohlédnu okolí starších stromů, okraje porostů a místa s mechem.

Vidím borovici – zkontroluji především půdu pod borovicemi a jejich okraje, zejména pokud je půda písčitá nebo lehčí.

Vidím břízu – velmi pečlivě hledám kozáky.

Vidím dub – zaměřím se na hřibovité houby a další druhy typické pro teplejší listnaté či smíšené lesy.

Vidím buk – prohlédnu opad a okolí starších stromů; zajímavé mohou být hřiby, holubinky a ryzce.

Vidím smíšený les – často je vhodné projít několik různých mikrostanovišť místo toho, abych hledal pouze jeden konkrétní druh.

Nejdůležitější je kombinace stromů + půdy + počasí

Samotná informace "tento les je ve výšce 700 metrů" nám o výskytu hub příliš neřekne.

Mnohem přesnější představa vznikne, pokud zkombinujeme několik faktorů: dřeviny, půdu, vlhkost, věk lesa, světlo, počasí v posledních týdnech a nadmořskou výšku.

Dřeviny – Jaké stromy zde rostou?

Půda – Je kyselá, zásaditá, písčitá, jílovitá, kamenitá?

Vlhkost – Je les suchý, nebo se zde drží voda?

Věk lesa – Je porost mladý a hustý, nebo starý a strukturovaný?

Světlo – Je půda téměř stále ve stínu, nebo do lesa proniká slunce?

Počasí v posledních týdnech – Houby reagují na srážky, teplotu a následné období bez vysychání.

Nadmořská výška – Ta všechny předchozí faktory do určité míry ovlivňuje.

Jednoduchá mapa pro houbaře

Pokud bychom chtěli českou krajinu zjednodušit do několika typických "houbařských prostředí", mohlo by to vypadat takto:

Teplé dubové lesy a pahorkatiny – hřibovité houby, holubinky, bedly a další teplomilnější druhy.

Borové lesy na lehkých půdách – hřib borový, klouzci a další druhy spojené s borovicí.

Bukové a smíšené lesy středních poloh – hřiby, holubinky, ryzce a mnoho dalších druhů.

Smrkové podhůří – hřib smrkový, lišky, ryzce, holubinky a další druhy.

Horské smrčiny – druhy typické pro chladnější a vlhčí horská stanoviště.

Louky, paseky a okraje lesa – bedly, pýchavky, žampiony a další druhy.

Vlhká údolí a okolí potoků – druhy preferující vysokou vlhkost a často i specifické listnaté dřeviny.

Závěr: dobrý houbař nehledá jen houby, ale i jejich prostředí

Jedním z nejlepších způsobů, jak se zlepšit v houbaření, je přestat vnímat les jako jednotné místo.

Místo otázky:

"Rostou tady houby?"

je užitečnější se ptát:

"Jaké stromy tady rostou, jaká je půda, jak vlhký je tento konkrétní kus lesa a které druhy hub by takové prostředí mohly využívat?"

Nadmořská výška je pak důležitá jako další vodítko. Ve 300 metrech nad mořem budeme obvykle hledat jiné kombinace dřevin a hub než v 1 000 metrech, ale hranice nejsou ostré.

A právě kombinace druhové skladby lesa + půdy + vlhkosti + počasí + nadmořské výšky dává při hledání hub mnohem lepší představu než samotná výška nebo druh lesa.

Praktická pomůcka: Nejdříve určete stromy, potom charakter půdy a vlhkost, následně nadmořskou výšku a teprve potom vybírejte, které houby má smysl hledat.