Ředitel výzkumného ústavu Vít Šrámek: O lesech v čase nula, kůrovcovém Armagedonu a naději

Ve velmi neklidném čase historicky nejdramatičtější kůrovcové kalamity na území naší republiky, stojí v čele Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, v. v. i., Strnady nadmíru klidný muž, doc. Ing. Vít Šrámek Ph. D. "Naštěstí jsem poměrně stresu odolný," říká ředitel instituce, od které se čekají odpovědi na zásadní otázky včetně budoucnosti lesů v zemi.

Rozhovor jsme pořídili uprostřed zimy, ale venku zpívali ptáci a teploměr ukazoval téměř neuvěřitelných patnáct stupňů. Děsily vás z pohledu vaší profese takové zcela jarní dny v zimě?

Že by děsily, to je asi přehnané, ale velmi znepokojující byly. Nenapadl prakticky žádný sníh, nevytvořily se zásoby vody ve sněhu. Situace v tomto ohledu byla nejhorší za posledních dvacet let. Loni, to byla perfektní zima. Sníh napadl už v listopadu nejen na horách ale i v nížinách. Martin přijel na bílém koni přesně podle pranostiky a sníh se poměrně dlouho držel. Neplatilo to všude, ale v některých oblastech, zejména třeba na Šumavě, výrazně pomohl se zásobami vody a tím pádem odolností stromů proti škůdcům. Letos byl sníh bídný, a přestože srážky nakonec nějaké spadly, vypadá to na další rok, kdy se lesy budou jen těžko vyrovnávat se suchem a budou zranitelné. Nejde však jen o sucho - když je mírná zima, neprojdou dřeviny procesem, kterému by se laicky dalo říct otužování. Velmi špatně pak čelí prudkým změnám teplot, raší, kdy nemají a pak je pro změnu mráz spálí. V lednu leckde kvetly vrby... Takový strom má logicky narušený životní cyklus a sníženou odolnost.

Seznam důsledků mírné zimy tím určitě nekončí...

Nekončí, bohužel. Teplá zima nepřeje tomu, aby stromy na jaře dobře kvetly a plodily. My moc potřebujeme dobrý semenný rok, jakým třeba byl rok 2018, protože bude potřeba dostatek kvalitních silných sazenic na zalesňování. S tím nám tedy počasí opravdu nepomohlo. A další pohled? Škůdci. Hraboši, kteří zdaleka neškodí jen zemědělcům, ale také v lesích, měli vyloženě pohodu, protože i během zimy našli dostatek potravy. Ke snížení populace, jak je v zimě běžné, nedošlo, populační základ pro letošní rok je vysoký. A co se týče škůdců biotických i abiotických mohli bychom to vzít jednoho po druhém a vždy bychom se dostali k tomu, že suchem oslabený strom je snadná kořist. Pro jmelí, pro chaláru... kůrovci je mráz prakticky jedno. Kdyby spadly teploty pod třicet stupňů pod nulou, tehdy teprve by měl zřejmě kůrovec přezimující v kůře problémy. V hrabance by nejspíš přežil. Jestliže je ale do mínus patnácti, nehraje to z pohledu snížení populace kůrovce vůbec žádnou roli.

Takže za jaké počasí na jaře nebo v létě byste byl vlastně osobně nejradši?

Za takové, na které by asi všichni mimo obor lesnictví a zemědělství nadávali (úsměv). Přál bych našim lesům a tím pádem i nám všem, protože co si počneme bez lesů, chladné a deštivé jaro a studené léto. Takový vývoj počasí by mohl, jisté to není, ale mohl ztlumit kalamitu, která je prostě příšerně, nepředstavitelně rozjetá.

Ve velmi neklidném čase historicky nejdramatičtější kůrovcové kalamity na území naší republiky, stojí v čele Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, v. v. i., Strnady nadmíru klidný muž, doc. Ing. Vít Šrámek Ph. D. "Naštěstí jsem poměrně stresu odolný," říká ředitel instituce, od které se čekají odpovědi na zásadní otázky včetně budoucnosti lesů v zemi.


Nepředstavitelně? Je to ten nejvýstižnější výraz?

Já myslím, že ano. V takové situaci, v jaké jsme teď, jsme ještě nikdy nebyli.

A tak se nemáme ani koho ptát.

A tak se nemáme ani koho ptát. Známe neúprosnou matematiku množení kůrovce. Víme, že jedinou ochranou je včasná těžba a asanace napadeného dřeva. Ale také momentálně víme, že množství napadeného dřeva je tak vysoké, že prakticky neexistují kapacity, které by mohly tradičními postupy kalamitu významným způsobem tlumit.

V čele výzkumného ústavu stojíte dva roky. Jaká byla situace ohledně šíření kůrovce, když jste funkci přebíral?

V té době, v polovině roku 2018 situace začínala mnohde gradovat a bylo jasné, že jde o něco, co si nikdo z nás - myslím tím všechny od lesníků praktiků až po vědce - vůbec nedokázal představit ani v těch nejčernějších snech. Už v roce 2014 bylo zřejmé, že je situace velmi vážná, varování zaznívala z mnoha stran, odtud z ústavu jednoznačně. V tom roce 2018, kdy jsem se stal ředitelem, byla podle mě poslední šance, kdy se teoreticky dalo ještě zatáhnout za záchrannou brzdu.

Ale nestalo se to. Proč ne?

Těch důvodů je tolik a jsou navzájem tak propletené, že bychom si o tom mohli povídat hodně dlouho a stejně bychom se nedobrali konce. Šance by žila, pokud bychom bývali spojili veškeré těžební a asanační kapacity ve všech lesích bez ohledu na druh vlastnictví a opřeli se do toho na jaře 2019 v období prvního rojení kůrovce. Ale bránily tomu a stále brání různé legislativní podmínky, vlastnická struktura lesů, pomalé reakce odpovědných institucí... Těch překážek byla celá řada a nepodařilo se je žádným zásadním způsobem překonat.

Chodíte tedy v lese s myšlenkou: Já to říkal?

Tohle se mi úplně nestává (smích). Ale napadne vás to. Koncem roku 2018 jsem svým kamarádům doporučil, aby se rozloučili se svými milovanými lesy na Sázavě, protože v nich převažuje smrk, že tam brzy nebudou. Bohužel se to teď plní.

Kterým dalším kamarádům, ve kterých lokalitách, byste nyní doporučil, aby se jeli pro jistotu rozloučit se "svými" milovanými lesy?

(chvíli mlčí) Pro jistotu všem v lokalitách, kde je převaha smrkových porostů. V České republice je asi milion tři sta tisíc hektarů smrku. Odhadujeme, že zhruba milion je vážně ohrožen kůrovcovou kalamitou, zejména smrky v nižších a středních polohách. Když se však podíváme do vyšších poloh, je jasné, že kůrovec snese i podmínky ve vyšší nadmořské výšce, jak je vidět například v Jeseníkách.

V lesích je kůrovcový Armagedon. Jak jste vybíral svůj tým do války?

Do týmu jsem neměl příliš šancí sahat vzhledem k okolnostem, za jakých jsem jej přebíral. Můj předchůdce, blízký kolega a přítel Bohumír Lomský, náhle velmi těžce onemocněl. Z pozice jeho náměstka jsem ihned převzal řadu povinností, ale pak se všechno semlelo velmi rychle. Sotva jsme začali mluvit o tom, co by nastalo, kdyby se naplnil nějaký černý scénář a náhle tu s námi nebyl. Necítil jsem se tak úplně připravený, ale měl jsem velkou osobní motivaci dokončit a posunout nějakou práci, kterou tady on začal. Musím říct, že jsem ústav přebíral ve velmi funkčním stavu a kolegové mi celou situaci usnadnili. VÚLHM je veřejnou výzkumnou institucí zřizovanou ministerstvem zemědělství. V současné době nemáme žádné zásadní problémy s financováním výzkumu, personálně je velmi dobře zabezpečený, k práci máme slušné podmínky. Ale říkal jsem si, že by bylo dobré, aby výsledky té práce byly více využívané na ministerstvu zemědělství, aby byly srozumitelné veřejnosti a že by bylo dobré navázat užší spolupráci s blízkým zahraničím. Věřím, že se nám to daří. Ve srovnání s univerzitami nemáme sice tak slavné výzkumy například ohledně kůrovce, jednoznačně bych si ale troufnul tvrdit, že o to blíž jsme praxi. Stále si myslím, že není až takový problém kůrovce najít, v tom jsou lesníci velmi obratní, ale spíše jak zajistit včasnou těžbu a asanaci napadeného dřeva. Pořád jsme za kůrovcem o krok pozadu a chytáme kočku za ocas. Nejsou kapacity. V tuhle chvíli, kdy nefungují po desetiletí platná pravidla péče o les, kdy jsme se ocitli ve zcela nevyzpytatelných podmínkách klimatické změny... v tuhle chvíli nemáme žádné geniální nápady, jak to zastavit. Česká republika není jediným státem, který se potýká s kůrovcovou kalamitou. Věřím, že nejsme bezmocní, že se řešení může díky výměně informací a společnému jednání alespoň v obrysech ukázat. Ale hlavně... Tady zdaleka nejde jen o to, co dělat během kalamity. Jde o to, co dělat po ní, jaké budou lesy pro budoucí generace. My jsme ti, kdo je musí založit, my hledáme vhodnou druhovou skladbu pro zcela nové klimatické podmínky a my musíme doufat, že si počínáme správně. Výsledek neuvidíme a odpověď, jestli jsme se nespletli, nedostaneme. Lesy rostou desítky let. Když někdo dnešním lesníkům vyčítá, ať se nediví, když si všude nasázeli smrky, že o ně přicházejí, nemá to vůbec žádné opodstatnění. Ty smrky sázely dvě, tři, čtyři generace před námi v dobré víře a samozřejmě také s ohledem na výnos, to je nepopiratelné. Jenže s klimatickou změnou tohoto rozsahu a specifik tehdy opravdu nikdo nepočítal.

Když neplatí staré učebnice pro lesníky... Jsou k dispozici nové?

Zatím ne. Ani nemohou být, když situace není ustálená natolik, abychom to mohli popsat jako jev do učebnice. Když pozorujeme například nějaké změny v chování určité dřeviny, nevíme, jestli je to výjimečné, nebo to bude odteď platit. Celý systém péče o les je v nějakém vývoji a my nevíme, co z toho, co se dnes v lesích děje, bude platné za deset, dvacet, třicet let...

Jak se vědci říká: "Nevíme."?

Vědci jsou na "nevíme" připraveni mnohem lépe, než veřejnost. Nesmíme se vzdát, je potřeba postupovat dál. Angličtina má na to velmi výstižný obrat "do the best". Jako vědci vidíme bezpečnou budoucnost v určité druhové pestrosti lesa. Když bude škála lesních ekosystémů a lesních porostů dostatečně pestrá, vždy nějaká jejich část dokáže vzdorovat novým podmínkám, i když třeba nyní nevíme, jaké podmínky konkrétně nastanou.

Úkoly se na vás musí hrnout ze všech stran.

Ale zase je to doba, kdy je výzkum žádán. Taky jsem zažil dobu, kdy jsem přijel do lesa a uslyšel: "Co vy tam vlastně v tom slavném ústavu děláte?" To se teď určitě změnilo, třeba poradenská činnost je nyní daleko více respektovaná. Lesníci zasadí třeba tisíc sazenic a devět set jich zahyne. Chtějí vědět proč, potřebují se poradit. Zcela se mění podmínky - dám příklad. Kolegové, kteří se věnují obnově porostů, učí lesníky pracovat třeba se břízou jako s přípravnou dřevinou. Bříza byla odedávna brána jako plevel, dnes je to respektovaná dřevina, která nám významně pomáhá situaci zvládnout. Reakce se dost liší podle regionu, kde právě jste. Jinak reagují lidé tam, kde už kůrovcová kalamita kulminuje nebo zůstaly holiny a jinak tam, kam kůrovec teprve míří.

Takže se dá vlastně říct, že kůrovcová kalamita rozdělila republiku?

Je škoda, že lesnická veřejnost nedrží více při sobě, nabízelo by se to. Ale to jen na okraj. Odpověď je taková, že větší vlastníci lesů se bojí napříč republikou a jejich obavy jsou rozhodně oprávněné. Mnohdy si říkám, jak to mohou snést, když se les, o který se starají třeba i desítky let, promění v žalostné holiny. Když musejí propouštět zaměstnance, podnikání se hroutí. Opravdu nikdy jsem neviděl tolik lidí z lesnického oboru až na hranici psychických sil. Přijdete na správu lesa, správce tam úplně zdrcený sedí a říká: "Co budu dělat?" Myslím, tedy nemám to nikde oficiálně potvrzené, že spotřeba antidepresiv u lesníků musí vzrůstat. A nejen u nich. Ztráta lesů a s ní spojená změna krajiny dopadne na všechny lidi, je to obrovský stres. Nemají si kam jít odpočinout, krajina vypadá zcela jinak a zabloudíte někde, kam jste chodili celý život.

Bojujete proti něčemu, co se prakticky nedá zastavit, oslabené lesy ničí celá řada dalších škůdců, klimatické změně nikdo nerozumí a řešení, která zkoušíte, se ukážou jako správná nebo mylná až za desítky let. Co děláte proti osobnímu vyhoření?

Vnímám to tak, že mám úkol. Určitě je dobře, že mám poměrně šťastnou povahu v tom, že příliš nepodléhám stresu. A pokouším se udržet stále v pohybu, to mě nepochybně taky zachraňuje. Do práce se třeba snažím jezdit na kole.

Kdy ve vašem případě začalo být jasné, že se budete věnovat profesně lesu?

Bylo to tak trochu nepochopitelné, protože s tím, že budu lesníkem, jsem přišel asi ve čtvrté třídě základní školy, ačkoliv jsem paradoxně vyrostl jako čistokrevný Pražák a bydleli jsme na sídlišti. Žádnou rodinnou historii nenajdete, nikdo z předků se lesnictví nevěnoval. Četl jsem nějakou knížku, Káju Maříka, myslím. A zkrátka jsem se rozhodl. Ještě v osmé třídě mi to rozmlouvali ve škole paní učitelky, když jsem do kolonky budoucí povolaní napsal lesník. Vypadaly z toho docela vyděšené. Doma jsem měl nakonec podporu. Sice si naši chvíli představovali, že budu doktor, asi že je dobré v rodině mít doktora, protože to také nebylo žádné pokračování rodinné tradice. Ale já jsem nechtěl, a tak jsem začal dostávat pod stromeček knížky s přírodovědnou tématikou (úsměv). Pokračoval jsem na gymnázium s výukou bioologie na velmi dobré úrovni a poté na vysokou, vystudoval jsem lesnickou fakultu v Brně.

Vzpomínáte a usmíváte se. Čemu?

Tomu, jak jsem byl naivní. O praxi jsem nevěděl vůbec nic, představoval jsem si, že budu hajný v lese. Petr Horáček, který se mnou nějakou dobu bydlel na pokoji, pozdější děkan lesnické fakulty se chytal za hlavu. On už praxi získal někde na lesní správě Jeseník a moje ideály mu připadaly dětinské. "Ty si představuješ, že budeš chodit s flintou po lese. Ale budeš sedět v kanceláři a objednávat řetězy do motorových pil," říkal mi a přidal názor, že se do provozu navíc se svojí povahou moc nehodím (úsměv). No, nakonec to bylo jinak. Na škole jsem na nástěnce uviděl inzerát, že hledají absolventa a nastoupil jsem rovnou sem do ústavu. Takže abych to shrnul, les mám rád, ale denním provozem jsem dost nepolíben. Paradoxně to není tak úplně na škodu, o to víc se totiž snažím opravdu poslouchat, co mi lesníci říkají, k jejich práci mám velkou úctu a respekt.

Máte deformaci z povolání, když jdete do lesa? Dokážete se vůbec procházet po lese a čistit si hlavu?

Dokážu se procházet po lese a čistit si hlavu a trochu deformaci mám, ale je to snesitelné, řekl bych.

Ještě bych chtěla vědět, kdy se vám naposledy podařilo v práci přespat.

To už je naštěstí opravdu dávno.

Mohlo by vás zajímat: Situace nestátních vlastníků lesa v otevřené zpovědi